//
you're reading...
Film, Gender

Sucker Punch: Fetiš a jeho satira

Že Zack Snyder točí kontroverzní filmy, které často názorově rozdělí filmové kritiky i diváky, na to už jsme si tak nějak stačili zvyknout. Kolektivní zděšení, které především v řadách recenzentů zavládlo po premiéře jeho posledního (a prvního s původním scénářem) snímku Sucker Punch (volně přeloženo Podpásovka) by skoro bylo humorné, kdyby ovšem v jeho jádru nebylo až zarážející nepochopení základního konceptu tohoto filmu. Jistě lze vést debatu o tom, jestli a do jaké míry se Snyderovi podařilo tento koncept jasně a srozumitelně svou filmovou řečí předat divákům, ale je neodpustitelné, že většina článků, recenzí a komentářů vůbec odmítá připustit možnost vnímat Sucker Punch jinak než jako bezmyšlenkovitou, prvoplánovou zábavu, která se tak trochu (dost) nepovedla. Cílem tohoto textu je pokusit se v co nejširším možném měřítku a pokud možno srozumitelně ukázat a popsat, proč je tento Snyderův film sebereflexivní, uvědomělá podívaná a jakými prostředky toho dociluje. Zároveň bych chtěl fenomény, které Sucker Punch s odstupem komentuje pro kontrast porovnat s jejich neironickým zobrazováním v jednom z nových televizních seriálů, který je místy přímo jejich problematickou esencí.

Film jako divadelní představení

Nejčastějšími výtkami, které se tentokrát na Snyderovu hlavu snesly, byly zmatenost/nepřehlednost děje, hromadění nudných a nesmyslných akčních sekvencí, plochost postav, přehrávající herci a nepovedená snaha o jakési poselství. Ti, kteří odsuzovali otevřený sexismus a fetišismus filmu, byli nejblíž centrálnímu tématu Sucker Punche, ale už si nevšimli, že se vůči němu režisér snaží kriticky vymezit. Pravdou je, že si k tomu zvolil poměrně náročnou cestu, u níž sice hrozí, že bude dezinterpretována, ale zároveň je asi tím nejlepším a nejpodvratnějším způsobem jak k takové látce přistoupit. Rozhodl se totiž, že problematiku nazírání na ženské postavy ve filmech, a zejména v subkultuře geeků, podrobí dekonstruktivní satiře. Ta vyžaduje, aby byla zachována naprostá věrnost tématu (tzn. film se musí tvářit jako že je ztělesněním toho, co kritizuje), ale zároveň je nutné diváka s ukazovaným konfrontovat a zobrazovat důsledky, které ten daný problém ve skutečnosti představuje. Toto “oslovování diváka”, nebo také upozorňování na vykonstruovanost/sebeuvědomělost předváděného, probíhá u Snydera v několika rovinách.

1) tříštěním narativu a uvozováním/rámováním jednotlivých úrovní vyprávění
2) vizuálním stylem
3) pomocí vybraných dialogů postav, skrze které režisér k divákovi přímo promlouvá
4) umisťováním zjevných rozporů a protikladů upozorňujících na nemístnost/umělost zobrazovaného

Opakující se motiv oka. Divákovi je znovu připomínáno, že se dívá.

Zatímco sledujeme úvodní videoklipovou sekvenci, v níž jsou nám přehrávány klíčové momenty osudu Baby Doll (v tu chvíli je ještě bezejmenná), slyšíme její představitelku Emily Browning zpívat cover verzi songu Sweet Dreams. Hudba je nediegetická, tzn. odehrává se mimo fikční svět filmu a je to další moment, který nás vytrhuje ze sledování příběhu. Jednak sledujeme dění na plátně, kde jsou postavy v tu chvíli němé, jednak posloucháme Emily Browning/Baby Doll a vnímáme text písně, který svým obsahem ilustruje a předznamenává téma filmu (“Some of them want to abuse you, some of them want to be abused…”).  Písničky v Sucker Punchi, na rozdíl od klasického muzikálu, tedy neslouží k charakterizaci postav nebo posunutí děje, ale spíše komentují nebo předznamenávají dění na plátně. Fakt, že se nacházíme ve vysoce sebereferenčním filmovém univerzu pak ještě potvrdí název sanatoria, v kterém Baby Doll díky svému otčímovi posléze končí. “Lennox House” totiž odkazuje na Annie Lennox, původní interpretku skladby Sweet Dreams. V tuto chvíli není možné sledovat Sucker Punch jako film, v němž se věci dějí náhodně a bez jasně stanovené posloupnosti a kauzality; naopak je třeba neustále se ptát, proč tvůrci dělají zrovna tato umělecká rozhodnutí a jaký mají vliv na vyznění příběhu.

Sucker Punch jako burleskní satira

 Ale zpět ke struktuře vyprávění. Poté, co se Baby Doll ocitá v ústavu a potkává zde svoje čtyři budoucí souputnice (Sweet Pea, Rocket, Amber a Blondie),  přichází skok do následující “reality” ve chvíli, kdy už vidíme Baby Doll odsouzenou k lobotomii, těsně před samotným zákrokem. Respektive tento krátký zákrok je tím, co rámuje velmi zpomalený flashback, v němž se blázinec mění v nevěstinec a v tomto prostředí je nám rekapitulován děj, který se do té doby v sanatoriu odehrál. Při jeho sledování pak musíme mít opět na paměti v jakém kontextu se nachází. Tyto “švy” mezi jednotlivými úrovněmi vyprávění jsou totiž místa,  kde s námi režisér jednoznačně komunikuje a v jejich pozorném vnímání leží klíč k interpretaci filmu. V tomto případě je hned prvním záběrem z nevěstince detail na Sweet Pea, která v paruce na jevišti burleskního kabaretu má hrát právě bezmocnou oběť lobotomie. A vzteká se u toho (následuje můj volný překlad): “To má bejt vtip? Ještě bych pochopila sexy školačku a sestřičky, ale tohle? Lobotomizovaná chudinka? Co takhle něco komerčnějšího?” V tuto chvíli ústy Sweet Pea promlouvá Snyder k divákům a komentuje dosavadní děj filmu. Upoutávky lákaly především na bláznivou akční jízdu a on nám tu doteď servíroval nějakou divně temnou story o holce, která čelí lobotomii. To přece není to, na co jsme všichni přišli? Tak tady máme, co jsme chtěli. Snyder nás přesune do úchylného kabaretu, v němž se z chovanek stávají děvky a ze zřízenců pasáci a vmete nám hned na uvítanou do obličeje, že takováhle fantazie se nám asi bude zamlouvat víc. Zároveň tu dochází k prvnímu přímému spojení obou ústředních hrdinek celého příběhu – Baby Doll je během střihu zaměněna za Sweet Pea a jejich příběhy se protínají. Všudypřítomná zrcadla v nevěstinci pak Snyderovi slouží k dalšímu zaměňování obrazu za skutečnost, když jimi nechává kameru v několika případech hladce proplouvat, jako kdyby neexistovala.

Všichni jsme sexistická prasata!

V nevěstinci jsou děvčata nucena tančit pro potěchu místního pánského osazenstva (to se skládá výhradně z prasáckých karikatur) a Baby Doll tu objeví svůj skrytý talent. Její sexy pohyby totiž doslova hypnotizují pohledy všech mužů v okolí, kteří z ní prostě nemůžou odtrhnout oči. Děvčata proto chtějí této situace využít a naplánují krádež čtyř klíčových předmětů a následný útěk z bordelu. Vtipné je, že my diváci nikdy Baby Doll skutečně tancovat nevidíme. Jakmile se začne vlnit, přesouváme se opět přes detailní záběr na její tvář do vysoce stylizovaného, imaginárního světa, kde se konečně objevují všichni ti obří samurajové, zombie skopčáci, draci, skřeti a roboti (kteří nás hypnotizují). Snyder tyto přesuny vždy uvozuje pohledem na tvář pasáka Bluea a naznačuje spojitost mezi ním, který sleduje tanec, a diváky, kteří v tu chvíli vidí fantasmagorické akční scény. Tato taneční čísla/snové pasáže mají za úkol odvádět pozornost, a to jak v narativním, tak v diváckém smyslu. Snyder dává rovnítko mezi prostituci a soubor snad všech existujících geekovských fantazií a klišé a opět nás nutí zpochybňovat, co že to vlastně sledujeme. Dalším vodítkem, které nás má přivést k sebereflexi, je fakt, že tyto fantazie se nacházejí naprosto mimo rámec dosud vyprávěného příběhu, zasazeného do 50. let minulého století. Baby Doll ani žádná jiná postava si zkrátka něco takového nemůže představovat, a tím se stvrzuje umělost a nepravost těchto sekvencí. Jsou to “zvenčí” vložené výjevy, které jsou sice symbolicky spjaté se skutečným děním v nevěstinci (ve smyslu, že se zde dění vzájemně zrcadlí), ale jinak jsou zcela vytržené z kontextu. Jakmile se holkám povede získat předmět a Baby Doll ukončí svoje představení, vracíme se zpět do prostředí bordelu a skrze dialogy postav, které tanec/akci komentují, je nám opětovně připomínána jejich podstata a úloha. Sweet Pea se například vzteká, že Baby Doll se akorát kroutí a sténá a že “…tanec by měl být víc než jen dráždění, můj je osobitý.”

Akce v Sucker Punchi není o moc napínavější než klipy Lady Gaga

 Tím se dostáváme k samotné choreografii akčních scén, které, jak už bylo zmíněno, jsou mnohem více tanečními čísly než dramatickými vyvrcholeními. Důraz není kladený ani tak na budování napětí, jako na zachycení pohybu a opět se zde využívá typicky snyderovských zpomalovaček. Kamera ani střih si nedávají za cíl pohltit diváka zprostředkováním tělesnosti pohybu a předáním zážitku z nepřehlednosti souboje (jako třeba Greengrassovi Bournové nebo Gamer), ale neustále mu připomínají jeho pozici v obecenstvu a to, že “je mu ukazováno”. Stejně jako při sledování muzikálového čísla se nestrachujeme o to, zda postava svůj song dozpívá, nemáme ani tady důvod se obávat o osud Baby Doll. Vyčítat akčním scénámv Sucker Punchi nudu, znamená nesprávně k nim přistupovat. Snyder přitom jasně nastavuje pravidla už v první tutorialové sekvenci se samuraji, kde zjišťujeme, že je Baby Doll ve svých “fantaziích” v podstatě nezranitelná a navíc se tu jednoznačně pomrkává na diváka zdůrazňováním absurdnosti zobrazovaného. Baby Doll vidíme s katanou a v sexy oblečku s botičkami na vysokém podpatku (!), přičemž tyto boty jsou nám jasně ukázány v jednom z detailů v kontrastu s následným záběrem na rozzuřeného steampunkového samuraje. Snyder po celou dobu juxtaponuje (dává do opozice) obrazy a symboly, které ve vzájemném porovnání působí vedle sebe naprosto nepatřičně až směšně, a znovu tak vyvádí diváka ze soustředění a nutí ho přehodnocovat viděné. Podobných zjevných protikladů je film plný. Už jen samotná jména dívek: Blondie má havraní vlasy, Sweet Pea se nechová příliš sladce a je zřejmě nejdrsnější členkou skupiny, Baby Doll sice vypadá jako bezbranné dětátko, ale chová se zodpovědně a dospěle, Rocket nefunguje její jetpack. Všechny se nějakým způsobem vzpírají nicku, který jim byl přidělen, a v souladu se Snyderovým vizuálním stylem říkají, že “povrch je falešný”.

Baby Doll, ztělesnění Freudova Id?

Na rozdíl od filmů jako Počátek nebo Avatar, které pomocí expozice a technologie složitě a pečlivě vytváří svoje “skutečné” fikční světy a detailně vysvětlují, jakým způsobem se mezi nimi postavy pohybují, Sucker Punch toto všechno odmítá a mezi jednotlivými vrstvami prostupuje manipulací formy a stylu. Snyderův film není možné vnímat jako dramatickou sondu do nitra jedné dívky, jako příběh postav, s nimiž bychom jako diváci měli splynout a nechat se unášet jejich dobrodružstvími. Dění na plátně je třeba vnímat hlavně symbolicky a jako dialog mezi symboly a mezi autorem a divákem. Vypnout při sledování mozek znamená lobotomizovat se a paradoxně tak minout všechny otázky, které film otevírá a klade. Tím, že jsme nuceni sledovat vysoce fetišizovaný obsah, ale zároveň jej přehodnocovat v širším kontextu (v rámci jednotlivých vrstev filmu a jejich významu), jsme konfrontováni s jeho prázdnotou a závadností (dopad na jednotlivé postavy). Sucker Punch je žánrovou pastiší, kde se na konkrétní klišé upozorňuje vytrháváním ze souvislosti, včetně melodramatických zvolání typu “Řekni mámě, že ji miluju!” v prostředí burleskního kabaretu. Symbolismus nakonec můžeme dotáhnout tak daleko, že budeme dívky považovat za jednotlivé složky charakteru pomyslné archetypální ženy a výměny názorů mezi Baby Doll a Sweet Pea vnímat jako vnitřní souboj freudovského Id (plného primárních emocí a touhy po uspokojení a svobodě) a Superega (posedlého kontrolou a nevybočováním ze stanovených společenských norem).

Game of Thrones: “Romantické” znásilnění při západu slunce

Pokusil jsem se vysvětlit, jakým způsobem si Sucker Punch vytváří odstup od fetiše a je především jeho dekonstrukcí/satirou. Na příkladu nového fantasy seriálu z produkce HBO s názvem Hra o trůny (Game of Thrones) bych pak chtěl ještě dokumentovat, jak vypadá fetiš zcela neironický a proč je takové jeho zobrazování problematické.  Stejně jako v Sucker Punchi je v tomto seriálu přítomná dynamika mezi ženami, se kterými je zacházeno jako s bezmocnými předměty, a  muži, kteří toho zneužívají. Konkrétně v jedné z příběhových linek sledujeme dívku, která byla v rámci mocenských her “prodána” do diplomaticky výhodného manželství s barbarským náčelníkem (Jason Momoa). Shodou okolností je tento neandrtálec, který mluví jakousi hatmatilkou, a je obecně charakterizován jako primitivní divoch, jedinou postavou tmavé pleti v seriálu a divákům je představován ve scéně znásilnění (respektive nekonsenzuálního/vynuceného sexu, ale jde o totéž). Tato situace sama o sobě ještě nemusí znamenat problém, jde o hlavně o způsob, jakým je nám prezentovaná. Scéna se odehrává na skále u moře, při západu slunce (!) a evokuje kýčovitou romantiku. Dívka stojí čelem ke kameře tak, abychom na ni i my diváci dobře viděli. Barbar okolo ní krouží a postupně ji svléká. Nakonec dojde i na odhalení prsou, která si dívka rychle rukama zakryje, aby je ale poté barbar zezadu pevně chytnul a její hruď znovu ukázal na kameru. Přestože se zjevně jedná o poměrně tragickou situaci, explicitně se tu ukájí divákovy potřeby a ukazuje se mu to, co chce vidět, a jak kamera, tak samotná postava ve filmu spolupracují na tom, abychom měli dobrý výhled. Tato scéna je esencí snad všech největších rasových i genderových stereotypů a diváka činí voyeurským účastníkem znásilnění, aniž by ho ale s problematičností tohoto výjevu jakkoli konfrontovala. Tato událost má jistě svůj negativní podtón v rámci vyprávění a fikčního světa seriálu, ale to, jak je nám podávána, spíše podporuje objektivizaci žen a správnost takového nazírání na straně diváka (což je to, co Sucker Punch vědomě narušuje).

Za zmínku stojí, že Hra o trůny se v tuto chvíli pyšní hodnocením (na ČSFD) 91%, zatímco Sucker Punch se nakonec ustálil na 69%, což mě vede k závěru, že v přijetí Snyderova filmu není ani tak problém s kontroverzností tématu, jako spíš s diváckou neschopností akceptovat netradiční formu vyprávění (oproti zcela konzervativní až klišovité Hře o trůny) a uvědomovat si jeho interaktivní povahu.

Advertisements

Discussion

8 thoughts on “Sucker Punch: Fetiš a jeho satira

  1. “Snyderův film není možné vnímat jako dramatickou sondu do nitra jedné dívky, [nebo] jako příběh postav, s nimiž bychom jako diváci měli splynout a nechat se unášet jejich dobrodružstvími. Dění na plátně je třeba vnímat hlavně symbolicky a jako dialog mezi symboly a mezi autorem a divákem.”

    Skvělý, vidím že z celýho toho vtipu jsem napoprvé pochopil jenom úplný základ a většinu fakt zajímavých věcí se dozvídám až od tebe. Ta analýza je hodně přesvědčivá a jsem rád že si text nakonec napsal, protože teď nebudu muset hledat všechno co jsi k tomu kdy napsal v diskuzi na csfd. Takže za tenhle výstup děkuju:)

    Z nových věcí mě nejvíc zaujala mě ta informace o názvu léčebny (“Lennox house”), ta poznámka s jmény dívek (které, jak říkáš, nekorespondují s jejich vlastnostmi) a hlavně ta koláž “Všichni jsme sexistická prasata” (dokonalý by bylo, kdyby se ti podařilo dát vedle obrázku skupiny diváků v kině screenshot se starostou a jeho kumpánama, kteří se dívají na Baby Doll:) Plus oceňuju, že obrázky a jejich popisky u tebe nemají jen estetický význam a že doopravdy doplňují výklad.

    Je to zajímavý, srozumitelný, má to jasnej názor a argumenty plus se to dobře čte. Takových článků je hrozně málo a přitom je mám moc rád. Teď jsem si fakt jistej, že pokud jde o Sucker Punch, není to vyjímečně Kamil Fila, kdo napsal nejpodnětnější text na celým CZ internetu. A v Cinepuru se musí chytat za hlavu, že tvůj text ještě nemaj na svým webu:)

    Posted by some selfish memes | 23/04/2011, 15:29
    • Díky, jsem rád, že se líbí, ale s tou chválou to nepřeháněj, Cinepur je přece jen dost jiná liga :-)

      Nicméně jsem zachytil ještě Bluntmanovo (zřejmě?) vyjádření k tomu mýmu textu tady: http://hdmag.cz/clanek/prvni-jarni-hity-miri-na-blu-ray – a myslím, že má tak trochu pravdu. Sice to bylo přesně to, čemu jsem se chtěl vyhnout, ale z toho textu to fakt vypadá, jako že vycházím z toho Snyderova vyjádření v rozhovorech a víceméně to pak jenom následně obhajuju. Chápu ten rozpor, kterej naznačuje, ale na druhou stranu jak zacházet s takovými výroky režiséra, když pak prostě existují a v podstatě je nelze nepřečíst, pokud se člověk o ten film nějak zajímá. Sice jsem ten film četl/vnímal jako satiru už napoprvé, ještě předtím, než jsem věděl, jak se k tomu Snyder postavil, ale to je ve finále fuk. No je to pro mě docela dobrej podnět k přemýšlení.

      Posted by Traffic | 05/05/2011, 20:57
  2. Nutno dodat, ze ta znasilnena chudinka z Game of Thrones si pak sveho povedeneho chote zacne velmi sikovne obtacet kolem prstu. Z prvniho dilu serialu usuzovat o konzervativnosti a klisovitosti zkratka nelze. A ani tahle ucelova analyza sama o sobe neni prilis korektni, protoze si ze serialu vybira jen to, co potrebuje. Na bezny americky serial ma zrovna Game of Thrones vcelku pestrou plejadu postav a dejovych linek. Mne osobne se ten okazaly a stereotypni zpusob prezentace barbarskosti a divokosti taky moc nelibil, spis me docela nudil, ale to je holt ulitba mainstreamu.
    Ostatne cely ten posledni odstavec je naprosto vytrzeny z myslenkoveho proudu celeho clanku, jakoby uz autor nemel silu nebo prostredky dokazat neco silnejsiho, tak – doufaje, ze to projde – prohlasil neco mnohem silnejsiho, nez dokazal.
    Velmi povrchni a zbytecne zacleneni Freuda mi pak prislo jako cista ukazka intelektualni onanie.

    Posted by Sisyf | 30/05/2011, 17:56
    • On ten poslední odstavec je hlavně pro porovnání, aby bylo patrné, jak vypadá typický fetiš, který ale prochází víceméně bez povšimnutí, protože cílová skupina takového seriálu (geekové orientovaní na fantasy a nekritičtí milovníci předlohy) bere tyhle genderové a jiné stereotypy jako běžné a normální. Věřím tomu, že ty postavy (barbar + blondýnečka) procházejí v dalších dílech nějakým vývojem a třeba i ten mocenský poměr mezi nimi se otáčí, ale o to mi tady vůbec nejde. Já se zaobírám hlavně tím, jakým způsobem je tahle konkrétní scéna (plus samozřejmě další) stylizovaná, jakým způsobem je divákovi podávaná. Jde o styl, který ten seriál nastolil už v prvním díle a dá se úspěšně předpokládat, že jej nadále bude udržovat, minimálně po trvání první sezóny. Problém Game of Thrones je ten, že pro tohle explicitní zobrazování nahoty nemá prakticky žádné opodstatnění. Proč musíme například v té scéně (též z prvního dílu) mezi tou blondýnou a jejím slizkým bratrem vidět v detailu, jak jí chmatá na prso? Jakou informaci navíc to divákovi předává o vztahu těch dvou postav a příběhu? Žádnou, je to samoúčelný fetiš a existuje to tam pouze jako atrakce pro cílové diváky, aby se taky voyersky mrkli na nahou ženskou (páč v reálu se jim to asi dvakrát nepoštěstí :-)) a zaslintali si u toho. Je to trochu generalizace, ale žádný jiný účel podle mě fakt není obhajitelný (pokud ano, chci ho slyšet).

      S dovolením sem ještě hodím citát Sapkowského, který jeden uživatel na ČSFD použil ve svém komentáři a podle mě je o tomtéž a velmi dobře to vystihuje: “(…) obrazy, z nichž dýchá fascinace násilím a sexem, přičemž obě tyto fascinace jsou infantilně chápané a rovněž infantilně popsané. Ale jelikož jsou určeny infantilnímu čtenáři, nalézají potlesk i oblibu. Autor i čtenář si spolu v tomto přirozeném prostředí vegetují v dokonalé symbióze. (…) Fantasy pro ty, kterým ke snění stačí představa, jak mlátí soupeře po hlavě nebo po ledvinách, napichují ho na ostří nebo na kůl, případně skočí na svou vyvolenou a dlouho a vytrvale se na ní svíjejí, zatímco ona sténá rozkoší a drásá jim nehty záda. Fantasy pro ty, kterým útěk do právě takových a ne jiných snů udělá co nejlépe. Co naplat, každý má takový útěk, jaký si zaslouží.”

      Posted by Traffic | 30/05/2011, 22:21
      • “Proč musíme například v té scéně (též z prvního dílu) mezi tou blondýnou a jejím slizkým bratrem vidět v detailu, jak jí chmatá na prso? Jakou informaci navíc to divákovi předává o vztahu těch dvou postav a příběhu? Žádnou….”

        Vážně žádnou?? A co třeba proto, aby nám ukázali, že vztah mezi nima nebude zrovna ideální. Nebo ti přijde normální chmatat ségře na prsa?

        Posted by okolojdouci | 01/08/2011, 02:46
      • Klíčové slovo je tady “navíc”. Že vztah mezi nimi není zrovna ideální a k tomu možná taky incestní, to mně jako divákovi dochází i bez toho inkriminovaného detailního záběru, o kterém se tu bavíme. Proto říkám, že je tam v podstatě zbytečný, je tam jen proto, abych se ukájel nad něčím, co si můžu domyslet. Zaráží mě, kolika lidem nedochází, že tutéž scénu lze nafilmovat tisíci různými způsoby, z nichž každý bude vyjadřovat trochu jiné estetické a morální hodnoty.

        Domácí úkol: Porovnejte scény znásilnění z Pianistky (Haneke), Zvráceného (Gaspar Noé) a Hry o trůny a pokuste se přijít na to, čím se vzájemně liší.

        Ještě mě napadá jeden nedávný příklad, který by se dal použít pro porovnání. V Malickově Stromu života je scéna, kdy kluk vleze do prázdného domu sousedky (která je zřejmě jeho tajný sexuální objekt), v šuplíku tam najde její noční košilku, položí ji na postel a zkoumavě se na ni zadívá. Pak je střih a vidíme kluka běžet někdy venku podél řeky s tou košilkou v ruce a vidíme, jak se ji snaží někam ukrýt – nakonec ji hodí do vody. Pak zjišťujeme, že se před matkou cítí provinile. Ačkoli přímo nevidíme, k čemu skutečně došlo, z těch náznaků, které nám Malick poskytuje, si to jako diváci můžeme domyslet, a je to ve výsledku i mnohem působivější (protože pracuje naše představivost, jsme nuceni k aktivní spolupráci při sledování). V Game of Thrones jsou nám tyhle momenty explicitně ukazované (a navíc jsou estetizované), takže 1) nenachávají prostor pro divákovu představivost 2) nemají ani žádné jiné opodstatnění v rámci seriálu, nebo jinou obohacující funkci než “koukám se na kozy”. Jsou čistě voyeuristické.

        Beru na sebe, že jsem to v článku popsal jen letmo a možná nebylo úplně zřejmé, co přesně tomu vytýkám, tak snad až budu mít trochu víc času, napíšu k tomu nějaký delší samostatný článek.

        Posted by Traffic | 02/08/2011, 11:36
  3. Ještě je tam často žárovka – ať ta, kterou BD rozstřelí, tak ta, která se houpe nad kuchařem, když chce znásilnit Rocket a další a další.

    Posted by thunderbi@seznam.cz | 24/07/2011, 14:39
    • No ano, žárovka a třeba i unikající plyn na začátku jsou motivy, které se pak propisují i do těch snových sekvencí (žárovka = hlava robota, plyn/pára = steampunkoví skopčáci), ale není to nijak podstatné ve smyslu interpretace filmu a významu. Tohle je něco, co slouží k užšímu propojení jednotlivých vrstev filmu, aby tam bylo nějaké symbolické pouto, ale už to nejde mimo ten fikční svět. Jinak ale dobrý postřeh :-)

      Posted by Traffic | 27/07/2011, 15:42

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s

%d bloggers like this: