//
you're reading...
Analýza, Film, Naratologie

Fokalizace a film The Tall Man

Naratologickou debatu o problému hlediska jakožto pozice, z níž je vedeno vyprávění, lze rozdělit do několika fází. Tu první z nich započal na přelomu 19. a 20. století americký literát Henry James, když se pomocí tří termínů (reflektor, centrum vědomí, centrum zájmu) vůbec poprvé pokusil tento problém definovat. Poté, co francouzský teoretik Gérard Genette v 60. a 70. letech zpracoval svoji revizi předchozích naratologických bádání a do akademického diskurzu uvedl nový pojem „fokalizace“ (nahrazující Lubbockovo „hledisko“ a jeho další obdoby), byla tato koncepce postupně přijata jako výchozí pro většinu následných výzkumů v této oblasti. Přestože se Genettova teorie pohybovala výhradně na literárně-vědném poli, stala se důležitým bodem i pro naratology zabývající se vyprávěním v jiném typu média, například filmu. Jeden z nich, Edward Branigan, se ve svém vlastním pojetí  fokalizace přímo vymezuje právě vůči Genettovi, ale rovněž vůči Mieke Balové, která sama Genettovo bádání rozvíjí a reviduje.

Ačkoli toto rozfázování debaty okolo fokalizace je do značné míry konstruktem, pomůže nám definovat téma této práce. V následujícím textu se tedy zaměříme na období post-genettovské, konkrétně porovnáme Genettovo přemýšlení o fokalizaci s Braniganovým a obě teorie se pokusíme aplikovat na film The Tall Man – snímek, který pracuje s několika důležitými aspekty fokalizace. Vzhledem k již zmíněné povaze bádání obou teoretiků půjde především o prověrku Braniganova přístupu ve vztahu k filmovému vyprávění a o test platnosti Genettových závěrů v intermediálním kontextu, respektive v kontextu média, pro které výzkum původně nebyl primárně určen. Jinak řečeno, budeme se tázat, zda je Braniganovo vymezení se vůči Genettovi ospravedlnitelné a naopak, zda také v Genettových návrzích nenalezneme některé Braniganem opomíjené myšlenky, jež nám ale pomohou porozumět problému fokalizace ve filmu.

Důležitost Genettova přístupu k otázce narativní perspektivy spočívá především v rozlišování mezi modem a hlasem – kategoriemi, které byly v předcházejících teoriích „úhlu pohledu“ směšovány.  Jinými slovy, jedná se o distinkci mezi postavou, jejíž úhel pohledu odpovídá narativní perspektivě, a vypravěčem – mezi tím „kdo vidí“ (modus) a tím „kdo mluví“ (hlas).[1] Zavedením termínu „fokalizace“ a jejích typů tak dochází k nové systematizaci pojmů a k reformulaci do té doby existujících návrhů. Genette tedy rozlišuje mezi narativem s „nulovou fokalizací“ (převážně klasický, premodernistický narativ), „interní fokalizací“ (události ve vyprávění jsou filtrovány skrze jednu nebo více postav, pričemž máme přístup k jejich myšlenkám, pocitům atd.) a „externí fokalizací“ (sledujeme postavu a její jednání, ale její myšlenky a pocity nám zprostředkovány nejsou). Interní fokalizace je dále dělena na fixní (jsme odkázáni na hledisko jediné postavy), proměnlivou (vyprávění střídá několik postav/hledisek) a mnohonásobnou (postupně sledujeme jednu událost optikou více postav).[2] Genette samozřejmě připouští, že konkrétní příběh/vyprávění mnohdy není možné dokonale zařadit k jedinému typu fokalizace a pro odchylky v rámci jednoho textu zavádí  termíny paralipse (neposkytnutí/zamlčení důležitých narativních informací – typicky v případě interní fokalizace – přestože fokalizovaná postava tyto informace zná) a paralepse (naopak poskytnutí informací nad rámec dominantní fokalizace, například když v externí fokalizaci najednou dostaneme přístup k myšlenkovým pochodům hrdiny).[3]

Přestože Gérard Genette vychází takřka výhradně z literární fikce a jednotlivé teze a termíny dokládá na příkladech ze světové prózy, je možné si fungování jeho naratologických návrhů ohledně fokalizace zkusit představit i ve filmovém vyprávění. Můžeme se například pokusit Genettův teoretický aparát porovnat s nástroji neoformalistické analýzy a zjistit, jestli zde nalezneme některé styčné body nebo podobnosti. Nulovou a externí fokalizaci bychom patrně mohli spojit s typickými znaky klasického vyprávění, ve kterém převažuje narativní vševědoucnost a časté uplatnění takzvaného neviditelného stylu nám obvykle znemožňuje proniknout do subjektivních stavů postav. Obdobu Genettovy interní  fokalizace pak nejčastěji objevíme v umělecké naraci, která běžně bývá omezená na hledisko jednoho hrdiny (či více postav) a větší hloubka vědění v podobě snů, halucinací nebo představ zvyšuje celkovou úroveň subjektivizace. Ačkoli bychom mohli ve filmu najít ekvivalent i pro porušování vnějších/vnitřních norem (paralipse, paralepse) a použít tyto termíny pro osvětlení některých odlišností, při detailnějším pohledu se srovnání jeví komplikovaněji. Mnohem spíše než v literární fikci dochází ve filmu v rámci jednoho fikčního díla k prolínání různých typů fokalizací (kdy tou výchozí je téměř vždy externí nebo nulová), a Genettova koncepce nám tak pomůže analyzovat zejména samostatné scény.

Oproti Genettově teorii, která fokalizací rozumí filtraci všech narativních informací bez rozdílu, koncepce Edwarda Branigana (zaměřená již primárně na filmové vyprávění) tento pojem definuje jinak. Především se zde setkáváme s  termínem „fokalizátor“ označujícím postavu, která je personifikací narativního hlediska. Podle Branigana však mohou postavy ve vyprávění plnit více funkcí najednou – kromě fokalizátora se mohou stát „vypravěčem“ nebo „aktérem“.  Každá tato role je spjata s jiným druhem poskytování narativní informace: aktér (agent) označuje postavu definovanou svým jednáním (například ke vztahu k ději založeném na příčinách a následcích), vypravěč vykládá (svůj) příběh v rámci diegeze (např. jiné postavě), fokalizátor něco sám zažívá/vnímá svými smysly. Fokalizace v Braniganově podání je tedy vždy zdrojem ryze subjektivních informací (zahrnujících kromě smyslových vjemů i pocity, vzpomínky, myšlenky…), které fokalizátor nezprostředkovává jiné diegetické postavě ani je s jinou takovou postavou nesdílí.[4] Stejně jako Genette, Branigan rozlišuje mezi externí a interní fokalizací. Vzhledem k výše popsaným rozdílům  v celkovém uvažování o problému hlediska ale mají i tyto termíny jiný význam. Externí fokalizací je rozuměno takzvané „polosubjektivní“ vnímání, kdy například na základě střihu podle návaznosti pohledů vyvozujeme, na co se postava dívá, ale nikdy přímo z její vlastní unikátní pozice v prostoru. Interní fokalizace je pak více privátní záležitostí – může jít o sny, představy nebo také hlediskové záběry, které dokážeme přiřadit jen k jedné konkrétní postavě.[5]

Protože Braniganova koncepce fokalizace je přímo určena k aplikaci na film, je také zjevně tomuto typu vyprávění, na rozdíl od Genettovy literární teorie, lépe přizpůsobena. Zatímco u Genetta je více problematické si na základě jeho definic představit narativ, který by obsahoval všechny navržené typy fokalizací (jeden typ fokalizace zde spíše odpovídá jednomu narativu), Branigan tuto různorodost, implicitně obsaženou ve filmovém médiu, již zakomponovává do své teorie. Postavy mohou v jednom filmu být aktérem, vypravěčem i fokalizátorem, což koresponduje s větší paletou vyjadřovacích prostředků, jimiž film může disponovat. Genette vidí postavy spíše jako podřízené vyprávění, které pak skrze ně určitým způsobem filtruje informace. Podle Branigana dokonce Genettova kategorie nulové fokalizace v jeho uvažování nedává smysl. Jen protože v klasickém narativu sledujeme více postav z pohledu vševědoucího vypravěče, neznamená to, že by nedocházelo k žádné fokalizaci – ta je spíše rozptýlena rovnoměrně mezi všechny postavy, takže výsledkem je „multifokalizace“. Branigan se podobnému problému vyhýbá právě svojí redefinicí fokalizace, jež je jen jednou z funkcí, které postavy mohou v průběhu vyprávění plnit, a tudíž je možná „skutečná“ nonfokalizace (ve chvíli, kdy například postavy plní pouze role agentů).

Tyto poznatky a závěry nyní aplikujeme na konkrétní film a pokusíme se ověřit jejich správnost.

The Tall Man je nový snímek původem francouzského režiséra Pascala Laugiera, který se proslavil zejména brutálním hororem Mučedníci. Přestože je tento starší film znám hlavně kvůli svým šokujícím scénám, představuje ukázku unikátní práce s žánrem (respektive s několika žánry najednou) a také s fokalizací. The Tall Man z formálního hlediska Mučedníky následuje, a bude tedy vhodným filmem pro naši analýzu.

Ve filmu sledujeme příběh amerického městečka Cold Rock, ve kterém se nevysvětlitelně ztrácejí děti.  Dospívající Jenny, která v Cold Rock žije se svojí matkou a sestrou, je zároveň postavou i vypravěčkou filmu – prostřednictvím voiceoveru nás (po úvodní flashforwardové intro sekvenci a titulcích) uvádí do situace (městečko je v úpadku, není tu práce a navíc jej trápí ještě něco děsivějšího). Co se týče fokalizace, hned v tomto momentu narážíme na problém v případě obou porovnávaných teorií. Podle Genettovy teorie je problém tento relativně běžný případ filmové expozice vůbec kategorizovat. Nabízí se mluvit o svého druhu interní fokalizaci, kdy máme přístup k myšlenkám nebo vnitřním promluvám postavy (postavu mluvit nevidíme), ale vzhledem k tomu, že jde o expozici a voiceover doprovází krátká montáž záběrů ilustrující chod městečka, nejde v souhrnu hovořit o čistě subjektivní pasáži. Podle Braniganova rozvržení by postava Jenny v tuto chvíli měla zaujímat funkci vypravěče, ovšem její definici také zcela neodpovídá. Monolog není určen žádné jiné postavě v diegezi ani nesplňuje požadavek „příběhu v příběhu“. Postava sice referuje o minulosti, ale zároveň dává najevo, že ví, jakým způsobem se děj bude vyvíjet („V to ráno nikdo netušil, že případ Cold Rock spěl ke konci.“). V rámci fokalizace by se, podobně jako u Genetta, nabízelo charakterizovat promluvu jako interní fokalizaci, která by se ovšem opět odehrávala výhradně ve zvukové stopě. Dle mého tento případ (poměrně častého jevu ve filmovém vyprávění) demonstruje nedostatek Braniganovy koncepce, která nepočítá s postavou, jež by byla vypravěčem a nositelem narativní informace, ale zároveň se ve svém aktu vypovídání nesvěřovala jiné postavě a vlastně se nacházela „vně“ příběhu, byť stále v rámci diegeze.

Přestože je Jenny vypravěčkou, není (alespoň z počátku) hlavní protagonistkou filmu. Tou je poměrně brzy ustavena doktorka Julia Denning, kterou nejprve vidíme asistovat při porodu Jenniny sestry a poté se ocitáme u ní doma, kde žije se svým malým synem (alespoň tak usuzujeme) a svojí kamarádkou. Mezitím už z televizních zpráv víme, že v Cold Rock děti unáší takzvaný Tajemný muž (The Tall Man) a na základě konvence předpokládáme, že díte Julie se stane jeho další obětí. Vyprávění je v tuto chvíli značně nekomunikativní. Přestože se s Julií – minimálně v tomto prvním aktu – identifikujeme jako s (jednoznačně) kladnou hrdinkou filmu, což je podpořeno opakovanou interní fokalizací v podobě několika hlediskových (POV) záběrů, případně spolu-vnímáním zvuků v nočním domě (klasická hororová konvence), je nám zamlčována její pravá role v příběhu a její úroveň vědění o Tajemném muži. Ačkoli vyprávění v této fázi filmu nelze podle Genettovy definice označit za interně fokalizované, nabízí se přece jen využít termínu paralipse k vystižení „podinformovanosti“, se kterou se zde setkáváme. K domněnce, že Julia je typickou naivní obětí, kterou poté čeká postupné rozkrývání záhady, jsme vedeni především na základě divácké zkušenosti se žánrem a nemáme nikdy přístup k Juliiným nevysloveným myšlenkám, ale přesto je zde paralipse alespoň částečně uplatnitelná – jde minimálně o filmový ekvivalent původně literárního konceptu.

Ve filmu také dochází k pozoruhodné změně ve fokalizaci vybraných scén, které jsou nejprve organickou součástí lineárního vyprávění a poté jsou nám přehrávány znovu, ale tentokrát jako flashback z pohledu jiné postavy, která dění komentuje svým voiceoverem.  Nedochází přitom k výrazným změnám v úhlu pohledu (např. v záběrech kamery) – vše vidíme tak, jako předtím, pouze se díky povaze scény (osobní vzpomínka vedlejší postavy) mění optika, kterou na situaci nazíráme. Záběry, které bychom původně vyhodnotili jako nefokalizované nebo externě fokalizované, se poté stávají interně fokalizovanými (podle Genetta i Branigana).

Z hlediska Braniganova rozlišení postav na aktéry/agenty, vypravěče a fokalizátory je zajímavý vývoj postavy Jenny, která je nejprve buď pouze vypravěčem (ač ne zcela odpovídající definici) nebo aktérem, případně v závislosti na scéně také fokalizátorem, ale v samém závěru, kdy se definitivně stává hlavní hrdinkou, nakonec ztělesňuje všechno tyto tři role najednou. V závěrečné montáži (1) posloucháme opět její voiceover, (2) vidíme ji jednat/krátce hovořit s jinými postavami v diegezi a zároveň (3) jsou nám zprostředkovány její pocity.

Při aplikaci teoretických koncepcí fokalizace Gérarda Genetta a Edwarda Branigana na film The Tall Man byly z větší části potvrzeny původní hypotézy. Genettovu teorii je obtížné uspokojivě aplikovat na film jakožto vizuální médium, které navíc může v konkrétních případech (jako The Tall Man) komplikovaně pracovat s vyprávěním a fokalizací. Některé poznatky se však ukazují jako individuálně cenné a mohou přispět k lepšímu vysvětlení některých narativních jevů.

Variabilita a přizpůsobivost Braniganových návrhů naopak umožňuje jejich poměrně hladké uplatnění v praxi, kdy je možné do fokalizace zahrnout i některé velmi časté filmařské postupy (záběr protizáběr, hlediskové záběry), a osvětlit tak problém hlediska v tomto kontextu. Jak ale ukazuje případ s definicí vypravěče (jakožto funkce postavy), některé situace této teorii nemusejí zcela odpovídat a na základě výkladu není zcela zřejmé, jak je kategorizovat.


[1] Genette, Gérard (1980): Narrative Discourse: An Essay in Method. Ithaca: Cornell UP, s. 186

[2] Genette, Gérard (1980): Narrative Discourse: An Essay in Method. Ithaca: Cornell UP, s. 189, 190

[3] Genette, Gérard (1980): Narrative Discourse: An Essay in Method. Ithaca: Cornell UP, s. 195

[4] Branigan, Edward (1992): Narrative Comprehension and Film. London – New York: Routledge, s. 100 – 101

[5] Branigan, Edward (1992): Narrative Comprehension and Film. London – New York: Routledge, s. 103 – 104

Advertisements

Discussion

No comments yet.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s

%d bloggers like this: