//
you're reading...
Analýza, Film

Upstream Color: Navigace Carruthovým labyrintem

Na letošním Berlinale se hrálo jen málo filmů, jejichž představení by byla bez výjimky během chvíle vyprodaná. Upstream Color však mezi ně patřil. Své jistě udělala menší kapacita sálů, v nichž se druhý snímek novodobého auteura Shanea Carrutha hrál. Stejně tak ale nepochybuji, že nadšené reakce ze Sundance a neméně kladná recenze ve festivalovém Screenu (navíc s obrázkem z filmu na obálce) zapůsobily na návštěvníky jako cinefilní afrodiziakum. Upstream Color jsem nakonec viděl až v poslední večer Berlinale a musel kvůli tomu zaplatit eura navíc za klasický lístek z pokladny. Akreditovaní si totiž volná místa zase rozebrali dřív než já. Přestože pro mě byla tato projekce jedním z vrcholů festivalu, po jejím skončení se namísto obligátního potlesku ozvalo jen pár rozpačitých plácnutí. Můj soukromý tip je, že ten film (téměř) nikdo z přítomných nepochopil, a proto ani nevěděl, čemu (a jestli vůbec) vlastně aplaudovat. A když píšu “nepochopil”, nenarážím tím jen na onu tradiční významovou hru – lidově “myšlenkovou hloubku”, ale hlavně na příběh nebo také fabuli.

Podobné divácké komplikace ostatně provázely už Carruthův debutový nízkorozpočťák Vynález (Primer, 2004), který se skromným budgetem 7 tisíc dolarů vyhrál hlavní cenu na festivalu v Sundance. Sci-fi o kamarádech, kteří v rámci popracovního kutilského nadšení omylem vyrobí stroj času, se vyznačovalo vysokou mírou nekomunikativnosti vyprávění. Zatímco snahou drtivé většiny filmů o cestování časem bývá zajistit divákovi co největší přehled o putování postav napříč minulostí a budoucností, Vynález naopak orientaci mezi jednotlivými časovými liniemi aktivně znesnadňuje a otevřeně počítá s nutností vidět snímek několikrát. Nejen že mnohdy netušíme, jak přesně se k sobě jednotlivé linie vztahují a kolik jich je, ale často ani přesně nevíme, v jaké z nich se právě nalézáme. Ačkoli jednou z nejoceňovanějších kvalit Vynálezu bylo, že fascinoval a vtahoval navzdory neúplnému pochopení příběhu a těžko zaplnitelným mezerám ve vyprávění, později se na internetu objevilo toto vysvětlující schéma. Z diagramu je dobře patrné, jak složitou narativní konstrukci snímek má a že je zároveň možné jeho zdánlivě nepřehledné události uspořádat do smysluplné fabule. Až autistická posedlost pečlivě rozmístěnými detaily se tu ovšem mísí s úžasem z fenoménu přesahujícího lidské chápání, což dává Carruthovu snímku mysteriózní náboj. Stejně jako jsou hrdinové konfrontováni s přístrojem, o jehož vlastnostech a přesném fungování mají jen mlhavé ponětí, jsou i diváci zahlceni množstvím těžko rozluštitelných informací, které ze sebe postavy chrlí v odborných technických dialozích.

primer

Neuchopitelná síla ovlivňující život nic netušících jednotlivců se v Upstream Color projevuje snad s ještě větší intenzitou než ve Vynálezu. Tentokrát ale její unikavost nespočívá v dosud neprobádaných oblastech exaktní vědy, ale v organickém, biochemickém koloběhu s nadpřirozenými prvky. Také proto, že vyprávění je tentokrát výrazně vizuální a více abstraktní, má řada diváků tendenci číst film v první řadě symbolicky a ptát se po smyslu díla. Fakt, že klíčovou roli ve filmu hraje radikální ekologický spis Walden, v němž Henry David Thoreau deníkovým způsobem líčí svůj život mimo civilizaci, svádí četné kritiky k dalším interpretacím. Sám Carruth ale v rozhovorech uvádí, že knihu Walden vybral, protože si ji ze střední pamatoval jako dlouhou a nezáživnou četbu, jejíž přepisování ve filmu tak mohlo lépe evokovat únavnou podřadnou práci. Mezi Upstream Color a Waldenem se dá jistě nalézt řada zajímavých tematických paralel – ty jsou však spíše náhodné. Mnohem zajímavější se mi v tomto případě jeví soustředit se na formální stránku Carruthova snímku, která sice bývá označována za více pocitovou nebo asociativní, ale je podle mého ve skutečnosti dobře promyšleným souborem netypicky rozmístěných, potlačených či jinak skrytých vodítek.

V recenzi pro Los Angeles Times, která je nakonec spíše pokusem o částečně shrnutí děje, shledává Kenneth Turan na Upstream Color nejvíce fascinující to, že “zápletku je v nejširším smyslu jednoduché nastínit, ale její detaily naprosto unikají konvenčnímu narativnímu vysvětlení.” S tím můžu z vlastní zkušenosti souhlasit, alespoň pokud jde o první projekci. V hrubých obrysech jsem tušil, k čemu došlo, ale už jsem nedokázal některé scény s jistotou propojit a vysvětlit jejich pozici a úlohu ve vyprávění. Chci se tak zaměřit na pokud možno podrobnou analýzu vybraných scén a záběrů, které odhalují, jakým způsobem Upstream Color dávkuje podstatné narativní informace a ztěžuje přitom jejich rozpoznání. Na rozdíl od Vynálezu, který se až na výjimky spoléhal na “neviditelnou” střihovou skladbu a informace nechával proudit zejména skrze dialogy, se v Upstream Color stává střih nástrojem o poznání viditelnějším, často spojujícím zdánlivě nesouvisející prostory a postavy. Zároveň vystupují do popředí další prvky stylu jako (nízká) hloubka ostrosti nebo barvy.

Podle Davida Bordwella se umělecké filmy, více než ty klasické hollywoodské, spoléhají na vlastní vnitřní normy. Nečerpají například z kanonických schémat žánrového vyprávění, ale utváří si svá specifická pravidla. Artové snímky tím také kladou větší nároky na diváka, který se najednou nemůže opřít o dobře známé vzorce a musí osvěžit své sledovací návyky. Film se tak stává do jisté míry unikátní šifrou, již je třeba rozluštit. Určitým klíčem, který v kostce shrnuje či předznamenává strategie snímku, pak často bývá jeho první záběr nebo scéna. V případě Upstream Color mají podobnou funkci úvodní čtyři minuty, které (1) odhalují, jak bude snímek pracovat s časem a prostorem, (2) na ukázkovém příkladu demonstrují jedno z hlavních pravidel fikčního světa filmu a (3) uvozují do děje dvojici protagonistů.

01

V prvních záběrech filmu sledujeme postavu Zloděje, která poté spustí důležitý konflikt ve vyprávění. Snímek postupuje od detailu (pytel plný záhadných papírových řetězů) přes polodetail (Zloděj vynáší pytle z auta, vidíme přitom jen dolní polovinu jeho těla) až k velkému celku (Zloděj se chystá vyhodit pytle do kontejneru), ale ani jeden ze záběrů nám neukáže Zlodějův obličej. Jako diváci jsme tak při identifikaci postavy odkázáni pouze na vcelku obecné vnější znaky (barva oblečení, vlasů, pleti..,) případně na fakt, že postava řídí auto.

02

V zápětí se na místě objeví dvojice chlapců na kolech. Jeden z nich (opět nevidíme obličej) se vydává ke Zlodějovu autu, zatímco druhý (černoch s brýlemi) zůstává stát opodál. Prostřednictvím černošského chlapce jsme v tuto chvíli zasvěcováni do fikčního světa filmu – je první postavou, jejíž obličej (a reakce) nám snímek ukáže a jejíž hledisko zároveň v úvodu sdílíme. Informace, které touto cestou získáváme, jsou ale mlhavé nebo neúplné. V analyzované scéně sice černošský chlapec z povzdálí sleduje a poslouchá kamarádův rozhovor se Zlodějem, ale ten je nám vzhledem k velmi nízké hloubce ostrosti zprostředkováván v rozmazaném druhém plánu. Samotný dialog má navíc podobu spikleneckého, špatně slyšitelného rozhovoru, z něhož lze rozpoznat jen frázové sloveso “come over” (zhruba “stavit se [u někoho doma…]”). Hned na několika úrovních (velikost záběru, ostrost, zvuková stopa) se k nám tedy dostávají informace pouze ve výrazně útržkovité, nebo přímo špatně srozumitelné formě.

03

V následujícím záběru se ocitáme v autě, tentokrát s rozostřeným předním plánem, v němž se nachází řidič. Jediné auto, které se zatím ve filmu objevilo, bylo to Zlodějovo, ale to jsme viděli pouze zvenčí. Znejisťující je také jiná barva trička. Zatímco v předchozích záběrech jsme si mohli všimnout barvy světle modré, teď je to fialová (nachová). Nabízí se tak dvě možnosti: (1) jde o jinou postavu, (2) mezi oběma scénami je delší časový úsek (jde například o úplně jiný den). Jsou to detaily, ale právě na nich je dobře patrné, jak Upstream Color opět ztěžuje divákovu orientaci ve vyprávění. I ta minimální vodítka, která film nejprve poskytuje, jsou totiž v zápětí zpochybněna. Ve skutečnosti samozřejmě jde opět o Zloděje, kterému poté konečně vidíme do tváře. Film tak tímto přechodem mezi scénami mimo jiné zavádí své volné, eliptické nakládání s časem. Větší časové skoky tak prozradí právě jemná změna oblečení nebo později také účesu. (Ještě si neodpustím jednu poznámku k volbě barev. Všimněte si, že snímek bere ohled také na čistě dekorativní/estetickou funkci oblečení – v úvodní scéně ladí Zlodějovo modré tričko s kontejnerem i garážovými dveřmi, v zahradě pak nachové tričko doplňují stejně barevné květy v rozostřeném pozadí.)

04

Další sekvence znamená z hlediska do té chvíle uplatňovaných stylistických strategií změnu. V sérii detailů a velkých detailů sledujeme Zlodějovo počínání v jeho “zahradě”, které má charakter lineárního procesu po sobě jdoucích úkonů. Na listech některých rostlin se vyskytuje modrý prach → v kořenech těchto rostlin lezou červi/housenky → tyto červy Zloděj sbírá a třídí (květiny likviduje). Oproti předchozím cíleně matoucím scénám snímek najednou klade maximální důraz na přehlednost. Zlodějův prst například ukazuje, na co bychom se měli soustředit, téměř jako kdyby šlo o dokument. Tato snaha o přehlednost podle mého vychází z předpokladu, že proces, který film ukazuje, má jen minimální základ v obecně sdílené lidské zkušenosti a zároveň představuje jeden z důležitých článků fikčního ekosystému – smyšleného cyklu, který film konstruuje. V tuto chvíli není problém rozpoznat, co v záběrech vidíme a jak se k sobě záběry vzájemně vztahují. Vyvstávají ale například otázky “Proč to Zloděj dělá?” nebo “Jaký to má smysl?”. (Stejná otázka samozřejmě vzniká i při úvodním vyhazování papírových řetězů, ale tady ji film evokuje přece jen o něco naléhavěji.)

05.1

Když pak znovu prostřednictvím černošského chlapce s brýlemi (v rozostřeném zadním plánu na obrázku vlevo nahoře) pozorujeme další scénu, máme opět problém určit její návaznost na předchozí dění. Otázka obeznámenosti s postavami je i v tomto případě otevřená – chlapec v tmavém tričku je sice ten, který v úvodu komunikuje se Zlodějem, ale šance na jeho identifikaci je ztížená (jeho tvář vidíme poprvé až v této scéně, navíc má oproti začátku trochu jiné oblečení). Činnost, kterou dva kluci na plácku za rodinným domem provádí, také zdánlivě nesouvisí s tím, co jsme prozatím viděli. Oba se nejprve napijí hnědé tekutiny připomínající čaj a poté se zavřenýma očima dělají rukama synchronně tytéž pohyby. Zdá se, že nejde o předem secvičené číslo, ale o efekt záhadného nápoje, který mezi dvěma lidmi vytváří určité duševní, telepatické pouto.

06Vysvětlení přichází až v následující pasáži, ve které se konečně propojuje několik již ustanovených prvků. Ocitáme se ve známém prostředí Zlodějovy zahrady/laboratoře, kde se setkávají všechny tři postavy z úvodní scény filmu. Zároveň se dozvídáme, že onen tajemný nápoj vzniká “vylouhováním” nebo spíše přelitím jedné z housenek, které Zloděj shromažďuje. Když se oba chlapci tekutiny napijí a začnou sérii rychlých synchronních pohybů, Zloděj je sleduje zpoza zavřených dveří. Přímá spojitost se Zlodějem je sice znovu lehce potlačena jeho zasazením do nezaostřeného druhého plánu, to ale vyvažuje pohled černošského chlapce směrem ke dveřím (vedení divácké pozornosti). Je potřeba zmínit, že působení chlapců ve filmu tímto končí. Jejich úlohou ve vyprávění je být “modelovým příkladem”, který závádí jedno z nejdůležitějších pravidel filmu – červi pěstovaní ve Zlodějově zahradě mají schopnost neviditelně propojit dvě nebo více (lidských) bytostí.

07.1

Jakmile jsme mohli získat pocit, že jsme dosavadní události ve filmu alespoň částečně pochopili, snímek začne naše prozatimní vědění opětovně nabourávat. Prudké pohyby chlapců jsou najednou pravidelně prostříhávány s krátkými záběry venku běžícího muže, které se posléze na základě návaznosti pohybu (zleva doprava) prolnou do záběru běžící ženy, opět na zcela jiném místě. Snímek touto poněkud matoucí montáží dosahuje několika věcí. Uvádí do děje dva hlavní protagonisty (muž – Jeff, žena – Kris), mezi kterými vytváří symbolické pouto ještě předtím, než dojde k jejich reálnému setkání (tomu předchází poměrně dlouhá traumatická epizoda střetnutí Kris se Zlodějem). Navíc je toto propojení obou postav usouvztažněno s nadpřirozeným efektem Zlodějových červů, který poté zásadně určuje vzájemnou přitažlivost Kris a Jeffa. Pravé funkce této krátké, ale zásadní montážní sekvence je tak možné se dobrat až při opakovaném zhlédnutí filmu nebo při pečlivém psaní poznámek.

Při vcelku podrobné analýze úvodních čtyř minut Upstream Color vychází dobře najevo, jak komplikovaný druh komunikace snímek volí. Tím, že minimalizuje funkci dialogů jakožto nositelů narativně důležitých informací, přenáší se tato zodpovědnost především na vizuální obsah jednotlivých záběrů. V relativně konvenčních momentech, jako je úvodní scéna setkání chlapců se Zlodějem, ale důmyslnou manipulací stylistických prostředků často znesnadňuje divákovi jejich úplné pochopení. Přehledně ztvárněné sekvence, které lze charakterizovat téměř jako názorné (proces sbírání červů, efekt pití nápoje), zase zůstávají neuchopitelné díky své nadpřirozenosti, jež nemá spolehlivou oporu v konvenčních znalostech o současném reálném světě (podobně jako cestování časem ve Vynálezu). Přestože Upstream Color může na první pohled působit chaoticky nebo náhodně, je zřejmé, že jednotlivé prvky a techniky mají své místo a smysl. Ve srovnání s klasickými, ale také s mnoha uměleckými snímky jde pouze o extrémní formu enigmatického vyprávění, které od diváka vyžaduje neobvyklou porci soustředění a ochotu zkoumat snímek opakovaně.

Bylo by jistě možné v analýze pokračovat a zaměřovat se například na funkci zvuku a hudby, která v Upstream Color jednak slouží jako pojítko mezi dvěma či více zdánlivě nesouvisejícími záběry a zároveň má klíčovou transgresivní funkci ve vyprávění. Takový text by ale výrazně přesáhl délku blogového příspěvku, takže příležitost rád nechám jiným. Vzhledem k tomu, že druhý film Shanea Carrutha u nás stále vidělo minimum lidí, může tento článek sloužit alespoň jako částečný návod a zároveň jako lákadlo pro ty, kteří o tomto mimořádném filmu ještě nevědí nebo si na něj zatím nenašli čas.

Advertisements

Discussion

Trackbacks/Pingbacks

  1. Pingback: Upstream Color: Hegelova „noc světa“ a propastná subjektivita | IndieFilm - 13/12/2013

  2. Pingback: 2013: Redakční bilancování – 25fps - 02/01/2014

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s

%d bloggers like this: