//
you're reading...
Uncategorized

Dvacet nejlepších filmů v polovině dekády

Následující výběr vznikl poměrně spontánně, což ovšem neznamená, že by byl nahodilý. Za níže vyjmenovanými filmy si stojím a pro mě osobně představují to nejpozoruhodnější, co bylo možné za posledních zhruba pět let zhlédnout. Snažil jsem se, aby žebříček odrážel to, co na kinematografii oceňuju a miluju nejvíc: touhu dívat se na věci z nových, překvapivých úhlů, snahu posouvat vyjadřovací možnosti média a zdůrazňovat jeho audiovizuální kvality, hledání nových cest k realismu. Zároveň si nemyslím, že velkolepá ambiciózní díla musí být nutně hodnocena lépe než snímky menší, komornější, o kterých většinou nepřemýšlíme jako o adeptech na ty nejvýznamnější počiny. Vlastně se spíš kloním k opaku: v kontextu jako je tento typ bilance bychom měli upozorňovat na to, co tolik viditelné není, co se občas ztrácí pod lavinou exponovaných mistrovských titulů, z nichž se pomalu ale jistě stává zkostnatělý, oficiálně posvěcený kánon. Z těchto důvodů může můj výběr na někoho působit elitářsky. Pokoušel jsem se ale o poctivou selekci, která na kinematografii nahlíží pokud možno bez předsudků a zbytečných rozdílů mezi její komerčnější, mainstreamovou částí a tou více uměleckou a experimentální. Snad se mi to nakonec podařilo.

#20: Spring Breakers (r. Harmony Korine, 2012)

Koncentrovaná stylová rozkoš, která nebezpečně mate tělem. Co se z jednoho úhlu zdá jako až komicky snadno čitelná obžaloba zhýralých teenagerů, se po změně optiky transformuje v děsivě nadreálnou veršovanku – splněnou holčičí fantazii, kde se hranice mezi snem a skutečností zcela stírá, nicméně privilegovanost bílých zůstává. Kromě toho film s několika nezapomenutelnými scénami. Dnes už se nebojím říct: kult.

#19: Resident Evil: Odveta (r. Paul W.S. Anderson, 2012)

resident-evil--retribution-screenshot

Andersonův opus magnum a jeho jediný film, ve kterém lze slova “béčko” a “avantgarda” bez větších problémů použít v jedné větě. Pátý díl filmové adaptace slavné videoherní zombie vyvražďovačky dokonale těží ze své seriality, kterou tady invenčně stupňuje do závratných meta-dimenzí. Minulé příběhy se tu rovnají umělé simulaci a volně plují v databázovém virtuálním prostoru. Narativ se několikanásobně cyklí a připomíná propad herními levely – horizontální pohyb vpřed je prakticky nemožný. K tomu minimalistický design, fetišistické zpomalovačky a zábavně tupé, sebeparodické hlášky.

#18: Mistr (r. Paul Thomas Anderson, 2012)

V pomyslném souboji dvou Andersonů (Wes bohužel absentuje) u mě nakonec dostal přednost ten serióznější z nich. Možná je to tím, že jsem Mistra napodruhé viděl na velkém plátně a ze 70mm kopie, ale ten film ve mně čím dál víc rezonuje a roste. PTA má neobyčejný talent vytvářet podprahovou znepokojující atmosféru, která sálá z pórů každého obrazu, dialogu a zvuku. Dokud neuvidím Inherent Vice, bude pro mě Mistr jeho dost možná nejvyspělejším snímkem, hlavně pro své neokázale enigmatické vyprávění plné dráždivých elips.

#17: Drogová válka (r. Johnny To, 2012)

Jednoduše proto, že za poslední roky se v žánru akčního thrilleru neurodilo nic lepšího. Kombinace špionážního dramatu se zběsilou, ale invenčně pojatou akcí tady vytváří smrtící koktejl, který připomene Johna le Carrého na stimulantech. Lišák Johnny To si dává záležet, aby informace dávkoval hezky spoře – tak, abyste jeho filmu poprvé věnovali maximální pozornost a pak jej samozřejmě chtěli vidět znova a znova.

#16: Nákaza (r. Steven Soderbergh, 2011)
contagion1

Bilanci posledních pěti let si bez Soderberghovy účasti nedokážu představit. Jeho tvorba možná není tak rozmáchlá a dechberoucí jako Nolanova nebo Fincherova, ale svojí subtilní precizností je mi ve výsledku sympatičtější. Otázka, jestli zařadit Zkrat, Vedlejší účinky nebo Nákazu, není tak důležitá. Poslední zmíněný, klinicky přesný procedurální thriller (nebo snad horor?) nakonec vybírám i proto, že není jen sebejistě seskládanou, provokativně oddramatizovanou narativní mozaikou, ale zároveň komplexním portrétem kolektivní a osobní viny.

#15: Holy Motors (r. Leos Carax, 2012)
holy-motors-3

Nemůžu se zbavit určitého pocitu povinnosti, který mi velí Caraxovu 2012: Filmovou odyseu (opice jsou ale až na konci) vměstnat do tohoto už tak napěchovaného žebříčku. Co ale dělat, když ten film zkrátka uvízne v hlavě jako tajemná cizokrajná milenka, se kterou jste během pár hodin objeli svět a chcete zase. Asi jediný pravověrný bizárek v mém seznamu, ale plně zasloužený.

#14: Křížová cesta (r. Dietrich Brüggemann, 2014)
stations-of-the-cross-04

U čerstvých titulů je vždycky riziko, že se na nich čas nepodepíše zrovna lichotivě, ale Brüggemannovu průlomovému snímku celkem věřím. Navzdory převládajícím (chybným) domněnkám nejde o režisérův debut ani o další káravé drama, které by šokantně líčílo ničivé účinky dogmatické víry. Křížová cesta je důmyslně vystavěný dialektický film, který nejen že se vyhýbá jednoznačným odpovědím, ale navíc tu nejradikálnější víru odhaluje jako pravdivou, se skutečným revolučním potenciálem. Na oblíbenou otázku Jaromíra Blažejovského, jestli je ve filmu přítomen Bůh, lze tady odpovědět jednoznačně: Ano, a to jak ve fikčním světě, tak dokonce v samotné kameře.

#13: Na druhé straně kopců (r. Cristian Mungiu, 2012)

dupa4

Shodou okolností po Křížové cestě další film se spirituální tematikou, ve kterém vírou zkoušení lidé takřka nelidsky trpí. Mungiovo drama se v kontextu rumunské nové vlny – předního kinematografického hnutí současnosti – s odstupem jeví jako vrcholné mistrovské dílo. Nechybí samozřejmě mnohoznačnost a odzbrojující autenticita, typická nejen pro Mungia, ale i pro Cristiho Puia a další. Současně je ale snímek tou nejlepší ukázkou virtuózního nakládání s kamerou a mizanscénou. Ještě výrazněji než v depresivním socíkovém retru 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny se tu Oleg Mutu projevuje coby kameraman s mimořádným citem pro výtvarné kvality záběru. Výjevy z nadčasově působícího příběhu tak často evokují plátna klasických malířů.

#12: Jeden musí z kola ven (r. Tomas Alfredson, 2011)
tinker5

Unikavá špionážní elegance nejtěžšího kalibru. Nic menšího než téměř dokonalá adaptace le Carrého proslulého románu, kterou ocení hlavně vnímaví diváci s oblibou v labyrintickém vyprávění s množstvím hádanek a náznaků. Přestože se může zdát, že se jedná o velmi uměřené, až britsky suché dílo, Alfredsonův film neustále překvapuje svým vnitřním nábojem, který zužitkovává ve zdrcujícím, emotivním finále.

#11: Zimní spánek (r. Nuri Bilge Ceylan, 2014)
winter-sleep1

Ceylan navazuje na Čechovův odkaz tím nejlepším způsobem. Zimní spánek je hutné nadčasové drama, které ohromuje nevídanou komplexností postav a dialogů. A protože jde o film tematizující lidské role a masky, je zdůrazněná divadelnost na místě. Zároveň by byl omyl se domnívat, že přední turecký režisér ztratil po přesunu do interiérů něco ze své vizuální vytříbenosti. Pokoje, haly a místnosti vždy dýchají jedinečnou atmosférou, která vzniká díky pečlivému aranžování předkamerového prostoru a barevnému tónování. Střídmě dávkované záběry ze zasněžené Anatolie pak fungují jako přesně načasovaná interpunkce.

#10: Leviathan (r. Lucien-Castaing Taylor, Véréna Paravel, 2012)
leviathan2

Přelomový dokument, jehož význam se snad ukáže časem. Jak už to tak bývá, technologie se tu stává katalyzátorem formálních změn, které následně přinášejí zcela nový typ diváckého zážitku. Mistrovský kousek Harvardské etnografické laboratoře rozrušuje hranici mezi atrakcí a abstrakcí, dokumentárním filmem a fiktivním záznamem z jiné reality. Démonický snímek natočený výhradně na minikamery GoPro unikátním způsobem proniká do útrob života na otevřeném moři a místo, aby se jej pokoušel přiblížit běžné lidské zkušenosti, nabízí ve fyzicky nepříjemných detailech jeho vyhřezlé vnitřnosti.

#9: Tenkrát v Anatolii (r. Nuri Bilge Ceylan, 2011)
Anatolia_00

Víc než jindy v tomto případě cítím, že by Ceylanovu skvostu bylo třeba věnovat další zhlédnutí. Proto to lehce alibistické umístění jeho zatím předposledního filmu do poloviny žebříčku. Tenkrát v Anatolii se mi ovšem hluboce zarylo do paměti coby teskná, dlouho protahovaná balada, kterou vychutnávat bylo jako převalovat po jazyku ten nejvybranější čaj.  Podobně jako v případě Na druhé straně kopců vnímám tento film jako kulminační bod východoevropské (lomeno asijské) umělecké kinematografie, kdy došlo k výjimečnému spojení brilantního scénáře s těmi nejvyššími estetickými kvalitami.

#8: Divná kočička (r. Ramon Zürcher, 2013)
The-Strange-little-cat

Pokud se dozvíte, že Zürcher je žákem Bély Tarra a že jeho debut vzešel z jednoho školního cvičení, pravděpodobně nebudete očekávat pestrobarevnou absurdní komedii. Divná kočička, coby portrét nedělní německé domácnosti, nemá nic společného s Berlínskou školou ani jinými módními vlnami. Zürcherův film udivuje sebejistotou svojí vize, která je formálně hravá a přitom plná hmatatelné melancholie. Snad nikdo další v poslední době nepracoval s odkazem Jacquese Tatiho tak kreativně.

#7: Tajemství Lisabonu (r. Raúl Ruiz, 2010)
misterios_de_lisboa31

Mimořádné, více než čtyřhodinové dílo o vyprávění příběhů. Ruiz adaptuje portugalský literární romantismus stylem, který z původní červené knihovny dělá mnohovrstevnatý epos, v němž postavy nemají pevně dané identity a jejich jednotlivé flashbacky téměř dosahují celovečerní stopáže. Kostýmní film nikdy nebyl omamnější; tohle je divadlo života v té nejrozmáchlejší, nejkrásnější podobě.

#6: Počátek (r. Christopher Nolan, 2010)
inception

Když pominu různé jungiánské a jiné psychologické interpretace, je Počátek především snímkem o vytváření složitých iluzí, tedy filmů. Metafora filmového natáčení se tady setkává s žánrem heistu, což Nolanovi umožňuje přeměnit svoje slabé stránky v silné – typická explikativnost jeho scénáře tu má dobré opodstatnění a ve složité architektuře filmu je téměř nepostradatelná. Titulní vnuknutí (“inception”) navíc snímek rafinovaně provádí na samotném divákovi, který nejprve hypnotizovaně zírá na točící se káču a ptá se: “Byl to sen, nebo ne?”, aby pak zjistil, že taková otázka je tu bezpředmětná.

#5: Kámoši až na dno lahve (r. Joe Swanberg, 2013)
drinking-buddies03

Se skřípěním všech zubů nakonec ponechávám český název (v originále Drinking Buddies), který evokuje další postradatelný americký rom-com o partě kamarádů, co se spolu opijí a pak vzájemně vyspí. Jenže Swanbergův nenápadný masterpiece všem pastem těchto filmů odolává a mnohem víc svou komplexností a realismem připomíná například vztahová dramata Erica Rohmera. Mladý americký režisér, v minulosti hojně spojovaný s hnutím mumblecore, vždy spoléhá na hereckou a scénáristickou improvizaci, mnohdy s rozporuplnými výsledky. V Drinking Buddies ale jako by se sešla šťastná konstelace tvůrčích osobností, která dala vzniknout jednomu z nejlepších amerických filmů této dekády.

#4: Orly (r. Angela Schanelec, 2010)
orly_lf_jz

Ve filmografii přední německé filmařky (viz její portrét zde) se marně hledá slabší místo. Snímky Angely Schanelec jsou ve všech aspektech mimořádně pečlivé, svým zatvrzelým minimalismem možná někdy frustrující, ale – podobně jako třeba Swanbergův film – fascinující svou věrností realitě. Ještě víc než v případě starších režisérčiných snímků mám u Orly pocit, že se jí tu z řady prchavých momentů a setkání podařilo zachytit esenci toho, co to znamená “být člověkem”. Jakkoli pateticky to možná zní, samotný film má ke vzletným, okázalým gestům daleko a je mistrnou ukázkou nenápadného inscenování a tichého pozorovatelství.

#3: Strom života (r. Terrence Malick, 2011)
Tree-of-Life52

Co k tomu říct, je to Strom života. Trochu mě ale překvapuje, že si tímto výběrem nejsem tolik jistý; jako by na mě časem přece jen v negativním smyslu dolehla tíha Malickova ambiciózního díla. Na druhou stranu, pokud mám zůstat věrný svým vzpomínkám na tento film, nedokážu si představit jeho opomenutí. Strom života, který jako by byl celý utkaný právě ze vzpomínek, dokonale zachycuje přízračnou čistotu bytí, kterou jinak člověk zažívá spíše sporadicky a s dospělostí čím dál méně. Malickovo vidění světa může někomu připadat naivní a kýčovité, pro mě zůstává okouzlující a podmanivé.

#2: Tabu (r. Miguel Gomes, 2012)
tabu (1)

Vzpomínky na Afriku s ozvěnami němého filmu a francouzské moderny. Na pozadí portugalské historie a jejího koloniálního odkazu Gomes brilantně rozehrává příběh Aurory a její tragické romance. Moderní svobodná Evropa, v níž ale lidé nedokáží navazovat hlubší citové vazby, tu kontrastuje s její imperiální minulostí, v níž vzkvétala šílená zakázaná láska. Dlouhé vzpomínání získává podobu mystifikačního dokumentu; filmové a světové dějiny se v Tabu symbioticky protkávají v jediném vyprávění.

#1: Upstream Color (r. Shane Carruth, 2013)
upstream-color

Přes všechna možná “ale” mě nenapadá jiný film, který by se natolik zásadně vymykal představám o současné narativní kinematografii. Carruth chápe realitu podobně jako softwarový program – soubor kódů, který nás často podprahově ovlivňuje a který je možné libovolně přepsat. Stejným způsobem zachází i s filmovým jazykem, který suverénně přizpůsobuje svojí nespoutané vizi a vytváří zdánlivě asociativní, ale přitom dokonale seskládaný celek. Zoufalé snahy některých publicistů zaškatulkovat Upstream Color přirovnáními ke známým autorským figurám (Terrence Malick, David Lynch…) nedokážou vystihnout, čím je tento film tak specifický. Carruthovo workoholické nadšenectví, kdy si ponechává kontrolu nad všemi zásadními tvůrčími složkami, vytváří úplně nové pole auteurského filmu. Upstream Color je autentickým pokusem o čerstvý, pokud možno minulostí nezatížený pohled na filmové vyprávění s cílem dotknout se některých naprosto univerzálních otázek: Z čeho je utvářená lidská existence? Co všechno ji ovlivňuje? A co s tím vůbec můžeme sami dělat?

Čestná uznání:

12 let v řetězech (r. Steve McQueen, 2013), 30 minut po půlnoci (r. Kathryn Bigelow, 2012), Atlas mraků (r. Andy & Lana Wachowski, Tom Tykwer, 2012), Barbara (r. Christian Petzold, 2012), Cosmopolis (r. David Cronenberg, 2012), Dýchat (r. Karl Marcovics, 2011), Gravitace (r. Alfonso Cuarón, 2013), Hra (r. Ruben Östlund, 2011), Jelena (r. Andrej Zvjagincev, 2011), K zázraku (r. Terrence Malick, 2012), Krev mojí krve (r. Joao Canijo, 2011), Laurence Anyways (r. Xavier Dolan, 2012), Margaret (r. Kenneth Lonnergan, 2011), Muž ve stínu (r. Roman Polanski, 2010), Pátá sezona (r. Peter Brosens, Jessica Hope Woodworth, 2012), Pod kůží (r. Jonathan Glazer, 2013), Post Tenebras Lux (r. Carlos Reygadas, 2012), Rozchod Nadera a Simin (r. Asghar Farhadi, 2011), Stoker (r. Park Chan-wook, 2013), Strýček Búnmí (r. Apichatpong Weerasethakul, 2010), The Social Network (r. David Fincher, 2010), Věrná kopie (r. Abbás Kiarostamí, 2010), Vrah zůstal po škole (r. Joseph Kahn, 2011), Zkrat (r. Steven Soderbergh, 2011), Život Adele (r. Abdellatif Kechiche, 2013)

Advertisements

Discussion

No comments yet.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s

%d bloggers like this: