//
you're reading...
Analýza, Film

Citizenfour: Mrazivý dokument thrillerových parametrů

Nejen hrané, ale také dokumentární filmy mohou vyprávět příběhy. Pravda, ne vždy se do nich dokážeme ponořit tak, jako do těch klasických narativních, které emocionální odezvu staví především na ztotožnění s věrohodně ztvárněnými hrdiny. Jak ovšem nedávno dokázal například film o zapomenuté fotografce Hledání Vivian Maier (2014), i vcelku konvenčně zpracovaný dokument se může odvíjet skoro jako detektivka, při které odhalujeme tajemství, necháváme se překvapovat nečekanými zvraty a setrváváme v napětí, jak to všechno dopadne. Jinými slovy, také dokumentaristé se pravidelně rozhodují, jakým způsobem a v jakém pořadí divákovi získané informace či záběry odprezentují, aby přitom dosáhli zamýšleného účinku.

Existuje samozřejmě celá řada dokumentárních subžánrů, jež s narativitou více či méně otevřeně pracují, ať už třeba mystifikační mockumenty nebo seriálové televizní docu-soapy. Já se však v tomto textu chci zaměřit na snímek, který do ustanovených kategorií nelze tak jednoduše zařadit. Dokument Citizenfour (2014), jenž se soustřeďuje na výpovědi Edwarda Snowdena o masivním sledování obyvatel ze strany americké NSA (Národní bezpečnostní agentury), totiž pracuje s prvky konspiračních thrillerů, a to velmi nenápadně. Hlavní důvod, proč je poslední film režisérky Laury Poitras tak působivý, je podle mě právě v přirozenosti, s jakou těchto žánrových motivů využívá. Divácké vzrušení či napětí je zde intenzivnější proto, že povědomé situace, známé z fikčních filmů, zažíváme v ozvláštněném, vysoce autentickém dokumentárním kontextu.

Pro bližší srovnání se obrátím k žánru, který Radomír D. Kokeš nazývá narativním filmem faktu. Sem se řadí snímky, jež rekonstruují skutečné události, ale místo konvenční dramatické výstavby nabízejí vyprávění podobající se nepřerušenému toku informací a dat. Ukázkový příklad představuje reportážní drama Všichni prezidentovi muži (1976), které rekapituluje slavnou aféru Watergate. Dvojici investigativních novinářů snímek ukazuje jako workoholické profesionály, kteří kauze věnují takřka všechen svůj čas, i na úkor toho soukromého. Není tu proto ani místo na žádnou romantickou (pod)zápletku. Vše se podřizuje neúnavnému shromažďování informací, při kterém hrdinové mnohdy ohrožují vlastní bezpečnost.

Všichni prezidentovi muži: Nebezpečí spojené s vynášením tajných informací evokuje tajemná figura vládního informanta.

Všichni prezidentovi muži: K nebezpečí spojenému s vynášením tajných informací odkazuje tajemná figura vládního úředníka.

Všechny prezidentovy muže uvádím také proto, že se, stejně jako Citizenfour, zabývají ožehavým tématem vládních odposlechů. Zatímco prezident Richard Nixon ještě začátkem 70. let špehoval „jen“ své politické konkurenty (a ve světle důkazů nakonec rezignoval), NSA dnes monitoruje stovky milionů civilních obyvatel najednou (a ani po odhalení se na tom nic nemění, alespoň do této chvíle). A zatímco Všichni prezidentovi muži vnášeli do žánru konspiračního thrilleru dokumentární postupy, Citizenfour do výchozího rámce dokumentárního filmu vnáší prvky thrillerové. Nedosahuje toho přitom ani tak potlačením informativní roviny, ale spíše zdůrazněním roviny osobní. Snowden, jakožto bývalý zaměstnanec NSA, totiž není jen zprostředkovatelem velkého množství kompromitujících informací, ale také se stává filmovým protagonistou s jasně definovanými motivacemi, charakterovými vlastnostmi a soukromými problémy.

Důležitým faktorem, který Snowdena přibližuje k fikčním postavám z konspiračních thrillerů, je v tomto případě zvolená forma natáčení. Pokud by například Snowden vypovídal na kameru coby inscenovaná „mluvící hlava“, těžko bychom jej mohli byť jen náznakem vnímat jako žánrového hrdinu. Jádro filmu ale tvoří záznam z několikadenního setkání informátora s režisérkou a také s novinářem Glennem Greenwaldem v hong-kongském hotelovém pokoji, kde vůbec poprvé došlo k vynesení tajných informací ven. Sérii schůzek, kterou sám Snowden prostřednictvím zakódovaných zpráv inicioval, pak Laura Poitras natáčela převážně pozorovatelským stylem, aniž by do jejich průběhu výrazně vstupovala.  Výsledný sestřih ale musíme chápat jako autorčinu interpretaci, jež ze zaznamenaného materiálu buduje zřetelný příběh. Ve vzniklém narativu pak Snowden účinkuje jako figura, která na jedné straně svým jednáním spouští koloběh vysoce medializovaných událostí s mezinárodním přesahem a na straně druhé je dopadem těchto událostí zpětně ovlivňována. A je to právě postupně rozvíjená dynamika mezi uvolňovanými informacemi a osobou informátora, která dále přispívá ke kvazi-fikčnímu vyznění filmu.

Hlavním zdrojem diváckého napětí, vyplývajícím z této dynamiky, je přitom tenze mezi dvěma extrémními polohami „vyprávění“. První z nich je vysoce omezená perspektiva (v neoformalistické hantýrce by šlo o „omezenou naraci“) hotelového pokoje, na kterou jsme v těchto segmentech odkázaní a z níž snímek vystupuje jen výjimečně, v krátkých televizních vstupech oznamujících nově uniklé informace. Druhou polohu pak představuje vědomí, že NSA (potažmo CIA a další vládní organizace) disponuje takřka neomezeným dosahem, který agentuře umožňuje rychle zasáhnout v případě jakéhokoli podezření o úniku citlivých dat. (Následují konkrétní příklady, které lze považovat za spoilery.)

Za jiných okolností relativně neškodná scéna, během které v hotelu začne zničehonic v krátkých intervalech zvonit požární alarm, se tak v tomto kontextu mění v mrazivý moment nejistoty. Působivé jsou také zprávy, které Snowden dostává mailem od své přítelkyně poté, co první zveřejněné informace vyprovokují NSA k akci. Do jejich společného domu na Havaji, kde nic netušící Snowdenova partnerka zůstala, se nejdříve přichází vyptávat agenti a následně se zničehonic v okolní ulici objeví řada stavebních vozidel. Z neznámého důvodu navíc majiteli domu přestanou docházet peníze za nájem. Postupným dávkováním těchto a dalších podobných informací Citizenfour nutí diváka klást si otázky, které si obvykle klade při sledování napínavého thrilleru: Co všechno NSA o Snowdenovi ví? Co svými akcemi sleduje? Jaký bude další vývoj situace?

Pokud tedy vládní organizace ve snímku figurují jen jako tušená, hrozivá entita v pozadí, Snowden je naopak předmětem podrobného zkoumání. Kamera jej často sleduje i ve chvílích, kdy jen sedí na posteli a tiše něco ťuká do notebooku. Výjimkou nejsou ani velké detaily, které jako by se odvážlivcovi s vizáží programátorského nerda snažily proniknout až pod kůži. Další, mnohem explicitnější rovinou jsou pak samotná Snowdenova vyjádření, kterými vysvětluje svoje stanoviska. Zjišťujeme tak například, že jeho motivace jsou v první řadě morální, poháněné (údajně) nezištnou snahou pomoci společnosti, jejíž soukromí se dnes ocitlo ve značném ohrožení. Snowden se navíc rozhodne nebojácně zveřejnit svoji totožnost a k únikům informací se v médiích přihlásit. Jeho veřejná image se tak přímo stává součástí rozpravy, která se ve filmu odehrává, což ještě posiluje Snowdenovu pozici hlavního hrdiny.

Pozoruhodné také je, že Citizenfour podporuje těsnější sepjetí s ústřední postavou i stylistickými prostředky, které v dokumentární kinematografii tradičně nemají místo. Když si Snowden v jedné ze scén přečte další znepokojivé e-maily od své přítelkyně, zaraženě vstane od notebooku a přejde k hotelovému oknu. Překvapivě v tuto chvíli následuje relativně dlouhý hlediskový záběr ze Snowdenovy pozice, který nabízí výhled na město skrze zatažené záclony. Záběr nepřináší žádné nové informace a jeho funkce je tak ryze subjektivizační. Ve fikčním filmu by šlo o běžný postup, tady se však jedná o neotřelý způsob, jak posílit identifikaci s protagonistou dokumentu, a to příznačně v jedné ze scén, dotýkajících se přímo Snowdenova soukromí.

citizenfour_pov

Citizenfour nečekaně zařadí hlediskový záběr přibližující Snowdenovu perspektivu

Obrácenou perspektivu pak snímek zprostředkuje v pozdější krátké scéně, kdy Snowdena – tentokrát i s přítelkyní – naopak sledujeme z povzdálí, za okny jeho azylového domu v Rusku. Zvolené záběrování opět akcentuje momentální hrdinovu situaci – relativní bezpečí, ovšem v izolaci od okolního světa.

citizenfour_russia

Snowden na útěku: distancovaná kamera zdůrazňuje izolovanost postav

Jestliže se tedy o Citizenfour hovoří jako o paranoidním thrilleru, jsou to podle mě tyto postupy, které k takovému označení nejvíce svádějí. Podobně jako další z narativních filmů faktu, Zodiac (2007) Davida Finchera, také Citizenfour nejen zasypává diváka množstvím informací, ale současně ukazuje, jak tyto informace ovlivňují život hrdinů. Snímek Laury Poitras zůstává v první řadě dokumentem, ovšem jeho naléhavost a dopad tu stupňují citlivě zapojené konvence fikčních filmů.

Advertisements

Discussion

No comments yet.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s

%d bloggers like this: